Dohrál, lehce se uklonil, posmrkl, poděkoval očima. To byl jeho rituál : úklonou posluchačům, pohledem nám, tehdy velmi mladým, muzikantům. Dodnes mám v paměti, jak jsme na to čekali a jak jsme byli za ta gesta vděční. Tak začala éra cimbálové muziky a primáše Jožky Polácha po prvním vystoupení v „malém“ sále hlucké tvrze. Na Vinobraní v říjnu roku 1966 ...
A přišla první veliká akce - zájezd do Norska na pozvání dětského dechového souboru a rodáků z Hluku, pánů Zelenky a Mitáčka. Připravili pro nás program, jehož vrcholem bylo přijetí u primátora města Oslo a účast na královských oslavách. Nebyla to akce cimbálové muziky, ale tehdejší dětské dechovky s panem Krsičkou, občanů Hluku a souboru, který se pro tuto příležitost utvořil ...
U nás v rodině se vždy vztah ke kroji, folkloru a lidovým zvykům pěstoval a snad i proto naši chtěli ze mě „mět slováckého kluka, kluka do kroja a s huslama pod bradů“... (No uznejte – nebyl jsem už jako houslista-čekatel k zulíbání ?)
Dvě ozvučné desky, spojené luby... Krk... Hmatník a struny... Ve své jednoduchosti jsou dokonalé a jejich konstrukce se od dob italských mistrů nezměnila. Jsou vskutku královským nástrojem... A - mají i duši ?
V době válečné a v období těsně po válce bylo folklorní dění utlumeno nejen v Hluku, ale v celém širokém okolí. Pouze příležitostně chodila hudecká muzika a chasa v kožuchoch a v nohavicách po fašanku.
Počátek lidové muziky v Hluku – podle dostupných informací pamětníků - se váže k počátku dvacátého století. Její vývoj, hodně podobný u ostatních muzik na Slovácku, vedl i k založení cimbálové muziky DOLŇÁCKO.