Krajina po bitvě

Výhled z horského hřebene Sabotin – z vrchu Sveti Valentin (538 m n.m.). Nalevo protéká řeka Soča italskou Gorizií. V modravém oparu na obzoru se ztrácí Panzanský záliv Jaderského moře. K němu je to ze Sabotinu vzdušnou čarou 25 km. Fotografie zachycuje skoro celé území, které se podařilo Italům dobýt - pruh země široký 10 km a dlouhý asi 30 km. Během 11 velkých bitev zde padlo 200 000 italských a 100 000 rakousko-uherských vojáků. Na celé italské frontě padlo 651 000 vojáků a 953 886 jich bylo raněných!

Údolí mezi hřebenem Sabotin a Svetou Gorou u Nové Gorice – pohled na sever. Bílé skály, zelené lesy a elegantní oblouk železničního mostu přes řeku Soču. Zeleň zakryla většinu zákopů a kaveren, kterými byly okolní skály doslova provrtány. Při pohledu na krásně azurovou barvu Soči se téměř nechce věřit, že v době válečných bojů se jí přezdívalo krvavá řeka.

Historická fotografie zachycuje totéž údolí, ale tentokrát z pohledu na jih. Podél řeky se vine důležitá cesta směrem do Gorice. Železniční most je rozbořen a vegetaci okolních svahů smetla dělostřelecká kanonáda.

Další železniční most přes Soču v italské Gorizii. Během války byl rozstřílen. Dodnes lze rozeznat zbytky původní stavby - pravá tmavší část mostu. Opravená část nalevo se liší nejen světlejší barvou kamenných kvádrů, ale i absencí některých ozdobných detailů. V pozadí je hřeben Sabotinu. Teprve po jeho dobytí se italské armádě podařilo v těchto místech překročit Soču a dobýt i město (4. – 16. 8. 1916).

Prostřednictvím zápisníku a fotografie se děda (stojící první z leva) alespoň symbolicky vrátil na břehy Soči. Prohřátá voda přímo vyzývá ke koupání a příjemnému odpočinku. Na dně řeky se však dodnes nacházejí kvádry z mostů, které byly za války rozstříleny. Pozorný návštěvník na mnoha místech v okolí Gorice vnímá stále patrný kontrast mezi poklidnou současností a krutou válečnou minulostí.

Náměstí v Gorizii, v pozadí hřeben Sabotin. V minulosti bylo město jedním z center Furlánského vévodství, které se ve 13. století za panování krále Přemysla Otakara II. stalo součástí českého království. Kromě světové války je to další nit, která nás může spojovat s tímto krajem.

Válkou zničený kostel v Gorizii. Osudy zdejších lidí, míst i celé krajiny nutí člověka pochybovat o smyslu jakékoliv války. Obvyklá argumentace bojem za pravou vírou či národnost jen zakrývá skutečnou podstatu, totiž touhu vyvolených po moci a majetku. Ve válce se mnohé duchovní hodnoty hroutí a člověk se stává spotřebním materiálem. Pro řadu vojáků, kteří se vrátili z tohoto bojiště, přestal Bůh existovat. Válečná agitace některých kněží, sundávání zvonů z kostelů, jejich přetavení na kanóny a prožité hrůzy na frontě způsobily ztrátu víry v Boží milosrdenství a jejich odchod ze společenství církve. Můj děda mezi ně také patřil.