... "Den před tím jsme prozkoumali terén mezi zákopama, a to v noci. Hlavně kde jsou drátěné překážky těsně u zákop. Druhý den jsme si přichystali nálože, každá úderka pro sebe. Přede dnem jsme je dali pod dráty 50 metrů od sebe a rázem zapálili. Byl to ohromný výbuch 45 granátů. Stráže v zákopech byli překvapeni, skrývali se. My však jsme museli rychle přeběhnout, dokud drátěné překážky nám lítaly nad hlavou. Zároveň v běhu jsme házeli granáty rychle před sebou až do jejich zákop. A tak jsme postupovali asi 300 metrů. Za námi v patách obsazovala naše pěchota tyto zákopy. Náš údernický oddíl splnil svůj úkol a odešel do zálohy. Když se rozednilo Taliani zaútočili, dobili zákopy zpět a my jsme utrpěli velké ztráty".

Sturmtrupp - elitní jednotky na italské frontě (1917)

Komentář:

Útoky italské armády na sočské frontě měly pokaždé stejnou strukturu. Samotnému útoku předcházelo nejprve mohutné dělostřelecké ostřelování a poté se ze zákopů vyhrnuly pěšáci, kteří v rojnici postupovali k útoku. Jenomže rakousko-uherští obránci nečekali, až je nepřítelova dělostřelecká palba úplně vyhladí a snažili se co nejhlouběji ukrýt do vyhloubených kamenných úkrytů zvaných kaverny. Zde přečkali dělostřeleckou palbu a proti italským rojnicím zahájili palbu z kulometů. Výsledkem byly obrovské ztráty a malý územní zisk protivníka. Na druhou stranu, pokud chtěla rakousko-uherská armáda provést protiútok, musela počítat s podobným problémem. Proto se intenzivně pracovalo na nové bojové taktice, která by byla při dobývání nepřátelského území účinnější.

Stejnou starost měli i Němci na západní frontě. Řešení se jim podařilo najít ve výcviku speciálních úderných jednotek, které byly cvičeny pro boj z blízka a k přepadávání nepřátelských klíčových pozic. Do těchto jednotek byly zařazováni především fyzicky i psychicky zdatní dobrovolníci. Německá armáda používala tyto jednotky už v roce 1915, rakousko-uherská armáda začala s jejich intenzivnějším výcvikem začátkem roku 1917. Z dědových zápisků vyplývá, že se v uvedeném období takového kurzu zúčastnil. Zatímco v roce 1916 vzpomíná píše o svém příchodu na italskou frontu, vzpomínky z následujícího roku se týkají už popisu údernické akce.

Jedním z výcvikových středisek bylo i dnešní severoitalské lázeňské město Lévica nedaleko jezera Caldonazzo. Kdo ví, možná právě zde pobýval i děda? Náročný výcvik trval několik týdnů a jeho součástí byla tělesná příprava, pohyb po bojišti, boj z blízka, noční boj, použití ručních granátů a trhavin, střelba z různých typů zbraní, polní opevňování, obrana proti jedovatým plynům i použití ohňometů. K výzbroji a výstroji úderníků patřila karabina M.1895, plynová maska, ruční granáty, útočný nůž a přilba (ta byla ve výstroji rakousko-uherských vojáků novinkou). Vojáci údernických jednotek byly označeni odznaky s nápisem STURMTRUPP a s vyobrazenou lidskou lebkou nad zkříženými granáty.

První akce, které využívaly údernickou taktiku proběhly na sočské frontě už koncem roku 1916, ale jejich první intenzivní nasazení proběhlo až během 10. sočské bitvy na jaře roku 1917. Své zkušenosti uplatnily údernické jednotky i v roce 1918 při bitvách na Piavě. Taktika boje úderných jednotek je pěkně popsána v dědových vzpomínkách. Nejdříve ženisté připravili nálože k zátarasům, které se nacházely mezi zákopy. Ve vhodný okamžik byly zátarasy odpáleny a úderné jednotky využily momentu překvapení a vrhly se vpřed. Jejich cílem bylo co nejrychleji proniknout do nepřátelských zákopů, které pak dobývali v boji muž proti muži. Za jejich zády obsazovali dobyté území ostatní pěšáci.

Bližší informace o údernických jednotkách rakousko-uherské armády lze získat na webové adrese:
www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_10651.html