DOLŇÁCKO WEB

Do Hluku přišel jako mladý učitel a co se folkloru týká, byl odchovanec Doliny. A že je muzikant „zapálený“ – alespoň na mě to tak zapůsobilo – mu bylo poznat na jiskrných očích, gestech, způsobu hry. Musím přiznat, že lidová muzika mě vůbec zaskočila. Bylo to něco jiného, než jsem znal z hudebky. Hrát bez not, řídit se jen citem primáše, náladou písniček a melodií z Dolňácka, Korytné, Strání, rytmu sedláckých ... A uhlídat Jožku nebylo nic jednoduchého, cifroval nahoru a dolů, ještě výš a skoro nikdy stejně ... Vypěstoval v nás – soudím, že nejen ve mně – vztah k cimbálovce, která tehdy nebyla běžná, byli jsme odchovaní jiným druhem zábavy a muziky, to on nás vytrhl z běžného stereotypu „čajů o páté“. Když ale po létech uvažuji - získal jsem víc, než jsem ztratil. Cítil jsem, že Jožka je charismatická osobnost, originálně hrající primáš a muzika je mu vrozená. A tato jeho vlastnost, přímo živelná, ta mě odnaučila chodit v kroji jen okolo potoka, aby mě nikdo neviděl. Díky jeho vlivu jsem si houslí začal vážit, naučil jsem se písničku prožít, hledat v ní cosi, co tam vždycky bylo, ale co jsem dosud jen málokdy poznal. A vůbec. Existovat v té době jako muzika, vedle Hradišťanu, Olšavy a Doliny, nebylo jednoduché. Ale díky tomu, že jsme si cimbálovku sami založili, sami ...... a určitě i proto, že jsme byli vrstevníci, jsme i leccos vydrželi. Kamarádi kolem primáše ...

Byl to bezpočet zkoušek a vystoupení. Co „prvních májů“ jsme museli odehrát, aby nám tehdejší Závodní klub koupil cimbál, za mrazu na korbě vétřiesky do Boršic u Buchlovic, co šlahaček, Babích Hor a hodů, než jsme pod dohledem Slávka Jakubíčka, dramaturga BROLNu, natočili singlovou desku! Za vším byl Jožka. Protože učiteloval, měl blízko k pěveckým talentům, byl spoluzakladatelem prvního tanečního kroužku. Následovalo Norsko a hudební podklad pro seriál Slovácko sa nesúdí. Do toho pravidelné besedy u cimbálu, na tvrzi, zahrádce kolem ní, či jen tak pro sebe – kdekoliv. Třeba na Kobylici v trávě. I Mikuláše cimbálovka zvala : napřed poprvé a potom ještě mnohokrát ... A po každém zdařilém pořadu, v dobrém rozmaru, se Jožka šibalsky pousmál, oklepl popel z cigarety a říká : „Co uděláme příště ?“. Co historek, průpovídek a příhod muzikantů a primáše !

Vytvořil Večery písně a poezie : v průběhu večera se podle ročních období či událostí střídala témata a hosté. Pořad poměrně komorní, prokládaný muzikou a verši. První, jakýsi zkušební, večer konferoval Igor Stránský, tehdy začínající mladíček, dnes ředitel Slováckého divadla. Krásné byly – a ty mě nejvíce utkvěly v paměti - zejména večery s Luborem Tokošem. „Mám rád poezii lidových písniček“, říkával. Byl obdivuhodný vypravěč, konferenciér i recitátor : svým silným, charakteristickým hlasem si dokázal vynutit takovou pozornost a ticho, že by bylo slyšet i špendlík spadnout. A do ticha, až mrazivého, verše. Lidové texty a baladické příběhy se až vrývají pod kůži. A do toho Jožka : s citem, měkounce i dramaticky ...

Čtyřicáté výročí založení jsme spolu už neoslavili : naše cesty se začaly „šmodrchat“, až se rozešly. Jožka z Hluku odešel a utvořil si jinou kapelu. Dosud poměrně časté hry skončily, snad jen z nostalgie a chuti zahrát si, jsme udržovali jen každoroční Besedy s rodáky, páteční večery před hodama. Ne na tvrzi, ale na Památkových domcích. Přiznávám - zazlíval jsem mu tento jeho počin, vyčítal odloučení, ale pochopil jsem : primáš nemůže nehrát ...

Naposledy – pokolikáté už ? – jsme hráli na Hody v roce 2009. Tvář měl unavenou, úsměv na ní – ale jiskru, tu už oči neměly ... Přisuzoval jsem to zdravotním problémům, které se dostavily. Nedovolovaly mu naplno hrát a zpívat. Přesto mě ale vůbec nenapadlo, že společně hrajeme naposledy. Vážil bych si toho okamžiku podstatně víc ... Víc bych si vážil „svého“ primáše ...

Dnes je fašank. Jožka by se - právě v této době - dožil šedesáti osmi let. Bohužel – jen dožil. DOLŇÁCKO zůstalo bez primáše ...

Jožka Polách do Hluku patřil, byl schopný kumštýř a organizátor, nepředstíraně kamarádský. V Hluku prožil podstatnou část života, léta oblékal jeho kroj a vychoval tu nejen muziku, ale i své posluchače a příznivce, ovlivnil několik generací svým pojetím folkloru a láskou k lidové písničce. Je s podivem, že Hluk ho do své kulturní historie neřadí ... Jožka přece k Hluku musí patřit - a patřit sem musí i vzpomínka na něho ...

Jožka byl muzikant s „darem od Boha“. Takoví se jen málo rodí, nesnadno hledají a ani se nedají nahradit. Ptám se sám sebe : „Čím to, že jeho housle téměř vždy a neomylně poznám ? Proč si ho mezi primáši nelze poplést ?“ ...

Pravda, byl i člověkem „z masa a kostí“, se všemi klady i zápory ...
Ale - uměl rozdávat ...
A měl co ...