Bylo nás kolem stodvaceti a v květnu 1968 jsme třemi autokary ŠKODA RTO v provedení LUX s dvoučlennými posádkami (u nás pánové Kříž a Slavík) vyrazili ...

Ještě před tím ale – jak bývalo tehdy zvykem – jsme jako cimbálovka a soubor museli projít kulturněpolitickou prověrkou před delegovanými pracovníky, zkrátka museli jsme prokázat, že naše vystoupení je kvalitní a hodné reprezentovat socialistickou republiku v kapitalistické společnosti. Prošli jsme. Kromě okresního doprovodu jsme v Praze nabrali i doprovod z vyšších kruhů a jelikož to bylo v době krátce před srpnem 1968, jeden z nich se s námi domů už nevrátil ...

Já se přiznám, nepamatuju si přesně den odjezdu, chronologii a průběh zájezdu, ale Jarda Horňák (ten snad už tenkrát věděl, že bude učitelem), to je písmák a odpovědný člověk ! Dělal si zápisky – den po dni a hodinu po hodině – a ty jako postřehy šestnáctiletého kluka (přepis je doslovný) použiju ...

13.5. (den první)

Ráno v 6.20 hod. odjezd z Hluku, drobně prší. V Hradišti chvíli zastávka u ČSAD, pak cesta přes Brno, Svitavy, Hradec Králové. V Poděbradech zastávka na oběd, Mladá Boleslav, Bělá pod Bezdězem, Česká Lípa. Vyjasnění, svítí slunce. Děčín, Hřensko. V 19.30 hod. ubytování v hotelu Lípa, večeře.

14.5. (den druhý)

Snídaně v 5.30, odjezd z Hřenska v 6.30, hranice překročeny v 8.10, krásně svítí slunce. V 9.00 zastávka ve městě Pirna, výměna peněz. 10.00  Drážďany, ve 12.30 těsně objíždíme Berlín. 15.00 zastávka v Prenzlau na hodinu, vidíme velký zbořený kostel. Opět svítí slunce, když asi od 11 hod. pršelo. V 18.30 vjíždíme po mostě na Rujánu. Jdeme večeřet, jsme ubytováni v pionýrském táboře asi 15 km od Sassnitz ve vesnici Arkona. Jdeme se podívat na moře, je veliká zima a fouká.

15.5. (den třetí)

Odjezd z ubytování 7.00, v Sassnitz hodinu čekáme na nalodění na trajekt do Švédska. V 9.00 odplouváme lodí „Warnemünde“, do Trelleborgu je to asi 70 km. Po asi šesti hodinové cestě jsme odbaveni i s celním prohlášením, které platí pro celou Skandinávii.

Tu musím já vložit svou poznámku. Ta cesta lodí nebyla vůbec jednoduchá. Jak Jarda píše, hodně foukal vítr a byly veliké vlny. Příď se houpala nahoru a dolů (byl tam praporek, tak to bylo dobře vidět) a když jsme se podívali přes palubu, až šestimetrová propast ... Ale to jsme neměli dělat. V tu ránu „úřadoval“ pan doktor Všetička, protože jeho předešlé rady nepomohly a téměř všichni odvážlivci byli „raněni“ mořskou nemocí. A když jsme po těch šesti hodinách vystupovali na pevninu, nevím kolik z nás by se v tu chvíli chtělo znovu nalodit !

A až potom jsme se dozvěděli, že službu konající příslušníci NDR v podpalubí řádně prohlédli naše autobusy : tak, že i paraboly světel a reproduktory odmontovávali. Pravdou ale je, že my jsme zas poprvé, v bufetu na palubě lodi, viděli obrazovku barevného televizoru ...

Ale Jardovo pokračování :

Projíždíme Švédskem - všude jsou nové dopravní značky (na levé i pravé straně, protože od letošního roku se ve Švédsku jezdí vpravo). Krásné žluté lány řepky a uprostřed bílá stavení se zahrádkou a květinami ... Lesy není vidět : jen menší hájky.

Město Malmö – máme hodinu volno. Zastavíme na křižovatce u přechodů a stojíme – řidiči se tomu velmi diví a dávají nám přednost. Jezdí plno aut, hlavně Volvo a Saab. Jedeme dále dálnicí kolem pobřeží. Ve 22 hod. jsme v Götteborgu, hodinu se procházíme v centru a pak z města odjíždíme tunelem, který je krásně osvětlen oranžovými světly ...

16.5. (den čtvrtý)

Hranice mezi Švédskem a Norskem přejíždíme kolem 3.30 ráno. Je velká zima. Na cestě od hranic nás střetla dvě auta, ve kterých byli hlučtí rodáci, p.Mitáček a p.Zelenka. Do Oslo je ještě kolem stovky kilometrů ...

A k tomu zas moje poznámky, moje postřehy, které by byly zapomenuté, kdyby Jarda dění nepřipomněl ...

Ono to v ty tři třicet na hranici nebylo tak prosté. Naše karavana zastavila jako vždy před hraniční čárou. Venku drobně mžilo, náklaďáky se dřevem, pneumatikami a kdoví čím ještě, přejížděli nahoru a dolů (celnice byla v mírném kopci) a my pořád čekali. Po čtvrthodince jsme pochopili : celníci považovali za zbytečné vycházet a kontrolovat projíždějící. Někdo – Jara Hrabovský tuším ? – vystoupil a domáhal se vstupu do malého „domku“. Zbytečně. Úřadovali až ráno a to jen pro toho, kdo potřeboval nějaké potvrzení či razítko. Pro nás bylo udivující, že Norové jezdili na výhodnější nákup do Švédska a Švédi zase naopak a nikomu to nevadilo. Zdálo se nám to moc zvláštní ... Psal se rok 1968, tedy květen 1968, krátce před datem 21.srpna ...

A už je tu hlavní místo našeho pobytu – Oslo !

Vyjíždíme nad Oslofjord a jdeme do starého kláštera, který je upraven na kulturní dům. Jsme rozděleni do rodin, kde budeme bydlet. Já s Jirkou Galdovým jsme v rodině, kde pan domácí dělá v loděnicích. Vlastní jednu část dvojdomku a auto Morris. Večer si vykládáme o lidech, které znají i seveřané – jsou to Jiří Raška a Věra Čáslavská. Byli jsme upozorněni na to, že nemusíme vypínat světla, elektrický proud je tu totiž hrozně laciný. Jdeme spát kolem 23. hodiny a venku je stále světlo – je polární den, který se projevuje i tady.

Když se ozvalo „Jelének, Hrubý“ přišel pan Persson, pan Odd Persson, léta vězněný v pracovním táboře Sachsenhausen, dnes zaměstnanec firmy NORDGASS, vyrábějící svařovací agregáty. Otevřel kufr novotou vonícího Volva (to bylo v mých klukovských očí vozidlo ! To byl „koráb“!) a odvezl si nás do svého domova. Čekaly na nás dvě slečny, osm a dvanáct let, obě muzikantky, a paní domácí s večeří. Chuť jsme měli – bílý chleba, to byla lahůdka ! - po jídle jsme i slivovici nabídli.

A potom před spaním procházka : procházka za vlahé noci (bylo to obdivuhodné, v květnu, na severu, a víc než 12 stupňů !) nádherným  parkem a jeho okolím v době, kdy vlastně slunce nezapadá ...

Je to právě dvaačtyřicet let ...