DOLŇÁCKO WEB

Obdivuhodnou v tomto směru byla babička Hanáčkova, všichni jí říkali Viktorka, či jen Viktora. Uměla všecko : malovat na plátno i na zeď motivy ornamentu a třeba i potok s kačenkama, malovala záclony, vyšívala a šila košile, ubrusy, dovedla malovat velikonoční vajíčka voskem i barvami, uměla kosit trávu a obilí ve žních. Dovedla zahrát na housle, nic světoborného, jen neumělé melodie, jen tak pro sebe a byla to ona, co dědu inspirovala k výměně hubertusu za černé housle „cigánovi“. A hlavně – uměla to s dětmi. Vzpomínám, jak nás sedávalo – kŕdel, říkávala – deset, dvacet dětí při „odŕhání turkyně“ a ona při práci vykládala pohádku na pokračování, tak jak ji každý den vymýšlela. Dodnes si pamatuju tu O třech melounech ... Dovedla zaujat a nadchnout a snad to na své potomky i přenesla : na mamku (Helenu, Helu), svou dceru, na tu určitě. Mamka, ač jedináček, co zdědila, to nám dětem - a nakonec i vnukům - dávala a cílevědomě nás vedla ke vztahu k přírodě a národopisu. Pěstoval se ale také vztah k muzice : děda Hanáček a taťka hráli dlouhá léta v dechovce.

A pro to všecko asi ten slovácký kluk s huslama pod bradů ...

K mému prvnímu setkání s krojem a houslemi došlo – tuším – až v sedmé třídě základní (tehdy už devítileté) školy. To učitel Hrabovský, mimochodem velký ctitel lidového kumštu, dal spolu s paní učitelkou Motyčkovou dohromady malý souborek s muzičkou a secvičili pásmo, se kterým se „dalo i vystoupit“ a co bylo hlavní, dalo se ulít ze školy, protože jsme „reprezentovali“. Bylo nás pár : Marie Karlovičová a Vašíčková, Marta Hanáčková, já, na kluky si moc nepamatuju. Neměli jsme basu, ani kontry, ale hráli jsme s chutí – všeci jsme se snažili ve hře „cifrovat“. Vzpomínám si na jedno vystoupení, vlastně takový malý zájezd, i s občerstvením, do Nové Vsi. Vystupovali jsme v domě LÍPA (či jak se to správně jmenovalo). Sál byl plný, nabitý a jak nám všeci záviděli ...

Do druhé kola jsem se dostal až v učení, zároveň se vznikem cimbálové muziky. Dolňácko – jak jinak. O prázdninách roku 1966, to už jako sedmnáctiletý, jsem absolvoval první zkoušku. Moc se mě do ní nechtělo, tenkrát frčely jiné žánry, Čaje o páté a uchýlit se k „lidovce“ nebylo v kurzu, ale - naši mě vypravili. První vystoupení bylo už v říjnu na vinobraní a dobře si pamatuju, jak jsem šel v kroji okolo potoka, aby mě ostatní kamarádi neviděli, protože ti jeli zrovna do Dolního Němčí na „čaják“. Nacvičili jsme jen pár písniček a s těmi jsme chtěli jen krátce zaúčinkovat, ale na Tvrzi se zastavil, „jeďa“ z vystoupení, Hradišťan, tehdy uznávaný král folkloru. Nohy se nám roztřepaly, když Staněk vzal housle a zahrál prim. Zkoušel nás. Chvíli jsme vydrželi, ale potom to opravdu nešlo. Při nám neznámé sadě Dívča, dívča, lastovička a Poščaj ně téj svojéj laterně položil husle a - nevím, jestli přesně tak - ale řekl : „Z vás, kluci, nigdy muzika nebude“... A jak jsme se potom snažili a „makali“, abychom dokázali, že se mýlil ... A mnohokrát jsme potom tu sadu hráli : byla v muzice velice populární - snad i pro ten příběh ...

Ale i přes zápornou prognózu primášské veličiny jsme se snažili hrát. Počátky byly obtížné, muzik nebylo mnoho a „konkurence“ nebyla tak veliká, ale co bylo hlavní – měli jsme se od koho učit. Hradišťan, Olšava a nakonec i Dolina nás nutily snažit se. Žádné autobusy, dopravovali nás všelijak, třeba pod plachtou na korbě vozidla PRAGA V3S na Šlahačkovů do Boršic u Buchlovic ...

V souběhu vznikal i soubor BURČÁCI v Míkovicích. Kluci mladí, děvčice šikovné – začali jsme pořádávat společné akce. Třeba na Kobylici. Doprava na pionýře, motorce, pěšky přes les. U myslivecké bůdy jsme navařili guláš, před bůdů (tenkrát tam byla tráva) udělali táborák a hráli třeba fotbal. Pěkně hore a důle kopca, na skóre nezáleželo. Zato ale tanec, zpěv, muzika do bílého rána. Po čase „malin nezralých“ jsme se ale jako muziky nepotkaly a společně nehrály. Kdoví proč. Šly jsme prostě každá svou cestou ...

Začali jsme hrávat čím dál častěji, cvičili jsme i vícekrát v týdnu, když bylo před důležitým vystoupením. Začali jsme pořádat své akce a pomalu se dostávali do tempa, které pro DOLŇÁCKO znamenalo nové možnosti. S podporou SKP jsme pořídili nové nástroje (cimbál, basa, viola a některé housle) a začali pravidelně hrávat. První velikou odměnou a motivací byl zájezd do Norska v květnu roku 1968.

O tom ale zase jindy. To už je další historie ...