DOLŇÁCKO WEB

Za Rakousko-Uherska a během I. světové války se u nás lidé živili převážně zemědělskou prací na svých polích nebo pracovali v továrnách a na polích v Rakousku, kde mnoho mladých děvčat sloužilo také v rodinách. Po I. světové válce, kdy se zrodila Československá republika, se pomalu začal u nás život přetvářet. Kromě práce zemědělské na vlastních pozemcích se začala více rozvíjet řemesla (kováři, koláři, stoláři, zámečníci, krejčí, švadleny, holiči). Začala se také šířit průmyslová výroba. Vznikaly výrobní závody, ve kterých lidé našli práci. Byly to cukrovary, mlékárny, dřevařské závody (pily a výrobny nábytku) atd. Hodně lidí z Hluku jezdilo do práce denně až do Zlína, do tehdy právě vzniklých závodů na výrobu obuvi BAŤA. Tento podnik dával práci lidem ze širokého okolí nejen Zlína, ale i Uh.Hradiště a dalších míst.

Během německé okupace několik českých občanů odešlo za prací do Německa nebo do Rakouska dobrovolně. Mnoho mladých chlapců a děvčat však bylo donuceno odjet na práci do Německa proti své vůli. Ale ani tam se práci nevyhýbali. Kdo zůstal doma a neměl práci v některém podniku, hledal si práci v domácím prostředí. Mnoho hluckých domácností se proto zabývalo výrobou dřevěných misek. Někteří připravili materiál řezáním, jiní misky vysoustružili a další na nich zaoblenými dláty vytvářeli ozdobné drážky. Některé misky se upravovaly ořezáváním vnějších šikmých ploch. Jednotlivé polovýrobky si rodiny postupně předávaly k dalšímu zpracování. Závěrečná úprava spočívala ve vybroušení některých ploch a v nátěru celé misky bezbarvým lakem. Odměna za jednotlivé práce byla vyhodnocována podle průměru hotové misky. Tento způsob práce změnil tehdy mnohé domácnosti na jakési malé výrobní podniky.

Pracovitost našich předků nepoklesla nejen v létě, ale ani v zimním období. Dříve se v létě říkávalo: „Zima se tě zeptá, co jsi dělal v létě ?“. V zimě se zase používalo varování: „Co v zimě neopravíš, na to v létě čas mít nebudeš.“ Proto se v zimě opravovalo technické zařízení sloužící k usnadnění zemědělských prací. Chodilo se také do lesa narubat dříví, aby dřevo během léta vyschlo a bylo tak připraveno na topení v zimě. Nebo se chodilo před velikonocemi na vrbové proutí, aby otcové nebo dědečkové měli z čeho uplést žíly pro chlapce v rodině. Ve volných chvílích podzimních dnů se musela hlava rodiny také zásobit materiálem, který byl potřebný v zimě na pletení tzv. „košin“ do vozů, velkých košů na seno, košíků na brambory a metel na zametání chodníků a dvorů. Na pletení žil a také košů se používalo vrbové proutí rostoucí podél potoka Okluky. Na zhotovení metel se používalo proutí z mladých výhonků větví břízy. Pro usnadnění sběru břízových větví se používaly dlouhé tyče s hákem na konci. Těmi se stahovaly větve břízy, aby se daly snadněji uřezat.

Po II. světové válce a hlavně pak po r. 1948 došlo k velkým změnám. Rychle se šířila výstavba energetických zdrojů (tepelné a vodní elektrárny), přehrady, výrobní závody, silnice a železnice. Lidé byli pracovití a mnohé tzv. „veřejně prospěšné práce“ (vodovody, kanalizace, zdravotní střediska, sportovní budovy a hřiště) se dělaly tzv. „dobrovolnými brigádami“. K radikálním změnám ale došlo v zemědělství, při kterých docházelo někdy dokonce až k tragediím. V důsledku těchto změn bylo v podstatě zrušeno soukromé hospodaření na vlastní půdě. To bylo omezeno na hospodaření jen ve volném čase na „záhumenkách“. Většina lidí, kteří dříve soukromě hospodařili, se musela živit prací na státních nebo družstevních polích.

Pracovitost rodičů se přenášela cílenou výchovou i na děti. Dnes někteří lidé hodnotí přitahování dětí k práci téměř jako násilí. Je nutno zvážit námahu a náročnost práce, kterou dětem ukládáme. Dívejme se na to jako na výchovu a přípravu pro život. Mějme na paměti, že dítě, které není vedeno k práci, bude mít v životě problémy. Dnešní úroveň života svádí k pohodlnosti a nicnedělání. Proto se dnes často děti vymlouvají, že se musí učit. Dříve neměla žádné oprávnění výmluva „nemám čas něco dělat, musím se učit, musím studovat“. Když přišel student domů ze školy třeba i po několika desítkách kilometrů jízdy na kole, měl na stole lísteček od rodičů: „ Sme v Širokém poli. V trúbě máš oběd. Najez sa, vem si tragač a kosu, naseč plachtu věžďánky a nařež ju na sečkovici pro krávy. A potom sa uč !“

Pro studenta taková práce byla dříve běžná a často ji dělal s láskou nejen k rodičům, ale k práci jako takové. Často vzpomínám na P. Vavřina Mitáčka, který se narodil v Hluku a zemřel jako farář ve Vlkoši u Přerova. On mně při společné cestě na kole do gymnázia v Uh. Brodě občas seznamoval, co bude odpoledne doma dělat: „Dnes pojedu s kravama orat na Kráčinu. Víš, Jožko, mně to strašně baví. Mně sa lúbí, jak sa ta vyoraná zem na brázdě pěkně skuádá a jak z téjto čerstvě vyoranéj brázdy vycházá taková pěkná vúňa !“ Z jeho slov plynulo opravdové potěšení z práce.

Mnoho lidí, obzvláště mladých, žije dnes ale jinak. Pokud má práci a peníze, žije plným životem bez starostí o budoucnost. To jim však může v budoucnu přivodit nemalé starosti. Naopak i dnes se ještě najdou příklady, kdy jsou děti rodiči přizvány k pomoci při práci, na kterou si tak pomalu zvykají. Mohl bych pro to uvést několik důkazů. To je totiž na dětech hned poznat, jak se snaží něco dělat aniž by je někdo k práci vyzval. Je to totiž důkaz, že takové dítě je zárukou nejen jeho vlastní šťastné budoucnosti, ale i budoucnosti jeho rodičů, protože takové děti se dovedou v případě potřeby o své zestárlé a nemohoucí rodiče postarat