DOLŇÁCKO WEB

Povinná školní docházka byla uzákoněna v roku 1775. Trvala šest měsíců a hlavními předměty bylo čtení, psaní a počty. A odtud název – škola triviální. Prvním „ředitelem“ takovéto školy v Hluku byl správce Strommer. Budova „staré školy“ byla postavena v roce 1831, brzy však městečku nestačila a byla postupně dostavována a přestavována. Úvaha o vybudování větší školní budovy byla obecní radou schválena už před první světovou válkou. Lichtenštejn měl dodat cihly z kunovské cihelny, stavební dřevo ze svého lesa. Válka však nedovolila záměr uskutečnit. V roce 1919 v rámci jakýchsi úsporných opatření byla Stará škola rozdělena na dívčí a chlapeckou část, a později přeměněna na školu měšťanskou. Realizovat výstavbu školy nové bylo již nezbytné... Stavět se mělo ve Chmelnici, v Kaštanci, nakonec však zvítězila úvaha zbořit přední část panského dvora a postavit školu tam. Stavba byla zahájena 29.března 1929 a už v polovině srpna téhož roku byla dostavěna hrubá stavba až „po glajchu“ – „Aj s muzikú !“, jak pamětníci dodávají. Slavnostně otevřena byla 28. září 1930 a prvním ředitelem byl jmenován Dr.Hořínek ...

Teď ale budu vzpomínat já ... Mým prvním třídním byl pan učitel Novák. Ale jen krátce. Asi po půl roce nás (rozuměj : jako třídu) převzala paní učitelka Nováková, jeho žena. Do tehdejšího sboru na nižších stupních patřily paní učitelka Motyčková, Čejková, Javorová (vzpomínejte, všichni ji znáte), pan učitel Králík, učitelky Lysá, Sváčková a Dufková. Propluli jsme nižším stupněm a dostali novou třídní : slečnu hned po studiích, Zdeňku Veverkovou : a i když učila matematiku (či snad proto ?) jsme ji měli rádi. Zejména klukům se líbila ... Setkáváme se dodnes. Paní učitelka se vdala, změnila jméno, ale pozvání neodmítne. Nemohu zapomenout – a připomínám to na každém společném setkání – jak všichni záviděli, když jsem díky ní v šesté třídě na výletě brázdil Oravskou přehradu na kapitánském můstku s kolesem kormidla v ruce ... V tomto období přišlo do Hluku více mladých : učitelé Polášek, Silný, Severin, Krejčíř, učitelky Novotná, Stará, Malinová, Trnečková, Rozumková, kteří doplňovali jádro tehdejšího učitelského sboru : Dorušková, Zelíková, Šťastný, Šebestík, Prachař, Dobeš, Domin Černý, Jara Hrabovský, ředitelé Doruška, Sochůrek, Novotný. S panem učitelem Poláškem jsme stavěli pavilon a školní zahradu, zakládali sad, včelín, zelinářská políčka a výpěstky za symbolický peníz prodávali. Měl krásnou FELICII a v létě nás vybral čtyři (že by nejpilnější?) a provezl nás po Tatrách s výstupem na Rysy ... A paní učitelka Motyčková ? Až po létech jsme pochopili, že takových se najde málo, jak se snažila v nás, zatím málo chápajících dětech, vypěstovat vztah ke kultuře, kroji a folkloru ! S paní učitelkou Klímovou jsme zase hrávali divadla, snad třikrát do roka. Názvy si nepamatuju, ale pár postav ano : obr Kabanos, čert Belínek, neohrožený Mikeš, královský sekretář Nanuk ... Hrávalo se na Liďáku (dnešní Euroklub), zkoušelo ve vyučovací hodiny, jen ta představení bývala i odpoledne. Vzpomínám – hráli jsme v neděli odpoledne pro děti ve 14 a v 16 dávali v kině „800 mil pod mořem“ : dovedete si představit ty nervy a fofry ?

Ke škole ale patřili i školník Martin s manželkou, paní Sochůrková, Šašinková, Blahová a – pochopitelně – panička Chudobová. A jistě i mnoho a mnoho dalších, se kterými se moje generace nesetkala – páni učitelé Menšík, Pelc, Nemrava, Polách, Čumíček, Slavík, učitelky Majerechová, Pospíšková, Kavanová ... - na ty jistě vzpomenou další.

A právě pořádaná výstava k osmdesátému výročí otevření školy takovému zamyšlení jistě nabádá. A že je vydařená – co říkáte ?