DOLŇÁCKO WEB

Sama velmi často přemýšlím nad velkou řadou svatebních hostin, které jsem jako kuchařka připravovala. V mysli mně probíhá celá dlouhá řada různých druhů jídel, ale také zvyků provázejících krojované svatby. Protože jsem se narodila v Hluku a celý život prakticky v Hluku stále bydlím, miluji hlucký kroj, hlucké zvyky a písničky. A i když Hluk občas zazáří krojovanou slavností, přesto mne často trápí, že ubývá krojovaných svateb. Až letošní hlucké hody naplnily můj dávný sen tím, že byla předvedena krojovaná svatba a dokonce s historickým slavnostním koláčem.

V dávné minulosti býval o svatbách zvyk, že novomanželům se pro usnadnění začátku jejich společného života dávaly finanční dary. Později dostávali novomanželé svatební dary věcné, jako je povlečení, jídelní soupravy atd. Dnes se peněžní svatební dary opět dávají. Dávají se neformálně, v obálce, přímo do rukou ženicha či nevěsty.

Předávání peněžního daru v minulosti bylo ale doprovázeno veselou formou, tak jak se na svatbě patří. Tomu se říkalo „házání do koláča“. Před svatební večeří zasedla nevěsta na lavici do kouta a vedle ní z každé strany „drůžky“. Starší družba přinesl na misce položený koláč a postavil ho na stůl před nevěstu. Harmonika - nebo jiná pozvaná hudba - začala hrát a s ní zpívali všichni přítomní svatebčané: „Hrajte jí hudci, hrajte jí. Hrajte jí, hudci, hrajte jí a vy ženichu hažte jí – a vy ženichu hažte jí…“ Po takové výzvě musel ženich vložit nějaký obnos do koláče a přitom pronést, proč nebo na co nevěstě dar dává. Třeba : „Toto ti dávám za tvoju věrnú lásku a toto ti dávám, abys mně to vrátila až nebudu mět.“ Potom byly zpěvem vyzývány postupně další osoby, aby házely dary do koláče. Byli vyzváni rodičové ženicha i nevěsty, kmotři z obou stran, sestry a bratři, „družbové“ a „drůžky“ a nakonec ostatní hosté. Po vystřídání všech dárců a po projevech obou hlavních „drůžek“ byly vysypány všechny peníze z koláče nevěstě do klína. Myslím si, že žije ještě hodně pamětníků tohoto „házání do koláča“.

Ale málokdo se dnes ještě pamatuje na tvar, velikost, způsob zdobení a poslání „slavnostního svatebního koláča“. Koláč zpravidla připravovala pro nevěstu její babička. Byl zdoben velkým množstvím smažených „božích milostí“, které byly zavěšeny na dřevěné konstrukci tvaru pyramidy nebo kužele tak, aby pokryly celý povrch. Další ozdobou pak byly pentle a zelené větvičky krušpánku.

Velikost tohoto koláče se během historie měnila. V začátcích nepřesáhla jeho výška ani půl metru. V této velikosti byl koláč předveden např. při ukázce hluckého folkloru v Brně v r. 1927. A protože byl koláč poměrně nízký, mohl se nosit na hlavě. Během doby obětavost babiček k přípravě koláče pro svoji vdávající se vnučku narůstala a např. v r. 1959 byla na prvních „Dolňáckých slavnostech“ předvedena svatba se slavnostním koláčem již o velikosti 1,20 m. Ten však pro svoji velikost musel být již nesený na nosítkách. Tento koláč připravila paní Božena Straková, roz. Pospíšková (varhaníkova dcera). Poslední svatba s takovým koláčem v Hluku byla v r. 1963 a připravovala ho babička Štefaníková.

Pokud novomanželé po svatbě bydleli v domě nevěsty, bývalo zvykem, že tento koláč byl přenesen do domu nevěsty. Přenášeli ho čtyři „družbové“ a s nimi je po boku doprovázely dvě „drůžky“ nesoucí delší ozdobné pentle, které byly upevněny na vrcholu koláče. Koláč byl nesen v průvodu s muzikou přes celý Hluk. Po večeři byl koláč odnesen do hospody „U Svadbíků“ nebo do sálu „Lidového domu“. Tam se kolem něho tančila nejprve sóla nevěsty se ženichem a pak postupně sóla rodinných příslušníků. Pak byla vyhlášena, třeba i opakovaně, dámská volenka. Kdo byl dívkou k tanci vyzván, musel pak pro svou tanečnici odkoupit za nízký poplatek „boží milost“ z tohoto koláče. Vybírané peníze se házely do beranice, která byla umístěna u koláče. Taneční zábava byla tak veselá, že trvala často až do rána.

Pokud však po svatbě bydleli novomanželé v domě ženicha, byl koláč od babičky přenesen do domu ženicha, ale až druhého dne po svatbě. A protože svatba trvala často i celý týden, nakonec se koláč dožil stejného osudu.

Příprava koláče byla sice poněkud nákladnější a na práci velmi náročná, ale svojí krásou a také důstojností, s jakou byl koláč v průvodu Hlukem přenášen, byla svatba velmi obohacena. Taková svatba bývala připravována převážně v rodinách bohatších a milujících folklor. Ale přesto bych si moc přála, aby se taková krojovaná svatba se slavnostním koláčem v Hluku občas objevila, opravdově živá, aby se tato tradice přenášela také do života a ne, aby byla jen občas předvedena jako folklorní ukázka.

Který z mladých párů má opravdu rád hlucký folklor natolik, že najde dost odvahy vstoupit do dějin Hluku tím, že svoji vlastní svatbu v takové formě předvede?

Vyprávění Marie Lekešové zapsal její manžel Josef