DOLŇÁCKO WEB

Význam chleba dokládají různá, často používaná větná spojení např. o práci („kuchařina je můj chléb“) nebo o finanční situaci („nemám ani na chleba“) nebo také vyjádření touhy něco prožít („to musím vidět i kdyby na chleba nebylo“). Když však taková slovní spojení používáme, jistě si ani neuvědomujeme, že význam chleba stavíme na nejvyšší příčku důležitosti v našem životě.

Jestliže uznáváme chléb jako životně důležitou potravu, pak musíme uctívat i nutnou práci k jeho získání. V dřívějších dobách cesta ke chlebu byla kratší, ale vyžadovala více práce, než je tomu dnes. Dnes za hodinu práce dostane některý řemeslník i 5 malých pecnů, které si koupí kdekoliv v supermarketu. Chléb se ke spotřebiteli dostává však dlouhou cestou. Farmář vypěstuje na svém poli obilí, dodá ho do mlýna, mlynář obilí umele, jeho mouku si nakoupí pekař, ten chleba upeče a dodá ho do supermarketu. Dříve však byla cesta ke chlebu kratší. Lidé si většinou v dávných dobách všechno vypěstovali na svých políčkách. Obilí, které si sám člověk vypěstoval, si nechal umlet ve mlýně a chléb upekl doma sám ve vlastní peci. Tato cesta chleba z přírody přes mlýn na stůl spotřebitele byla velmi krátká a nikdo, kromě mlynáře, se na tomto chlebu nepodílel ani prací ani ziskem. Bohužel to byla práce namáhavá, a proto se také říkalo a dodnes říká o člověku, který má jakoukoliv těžkou práci, že „má zasloužený chléb“.

V dávných dobách si potraviny, včetně obilí, pěstovalo mnoho lidí. Byla to pro ně jakási jistota pro případ nezaměstnanosti. Proto také byl dříve mlýn u každého vydatnějšího potůčku. Vzpomínám si, že ve třicátých letech minulého století, tj. v době první republiky, byly v Hluku dva mlýny. Na „Horním konci“ to byl Klofáčův mlýn a na „Dolním konci“, v místě zvaném „Valy“, kde má dnes sídlo podnik NIOB, byl mlýn Žandovských. Oba mlýny byly poháněny vodou z potoku Okluky. Později, ještě ve třicátých letech, byl mlýn Klofáčův elektrifikován. Kromě toho se z Hluku vozilo obilí na mletí dost často také až do mlýna v Míkovicích, kam se jezdívalo nejkratší cestou přes háj „Hluboček“. V Hluku bylo mnoho rodin, které využívaly tyto mlýny pro samozásobování moukou. Mnohé rodiny si pekly doma nejen buchty, ale také chléb a to jak pro sebe, tak i pro příbuzné rodiny, protože ne ve všech domech měli lidé svoji vlastní pec.

Ve třicátých letech minulého století, v době první republiky, vzniklo v Hluku několik pekařství. Na Dolním konci v části zvané „Klebetov“ byla pekárna u MItáčků, později na rohu ulice „Hlavní“ a „Hradišťské“ vznikla pekárna Martina Šimčíka. Na náměstí byla pekárna Žvátorova a pekárna Jožky Šimčíka. Na Horním konci pak byla pekárna Libosvárova. V době největšího rozvoje služeb těchto pekáren se chléb v pekárně nejen pekl, ale také některým spotřebitelům prodával. Lidé, kteří sami hospodařili si chléb ale nekupovali. Z úsporných důvodů se rozhodli, že si chléb budou péct sami. Protože ale vlastní pec neměli, řešili to tak, že si chléb ze své mouky připravili a upéct si ho nechali u uvedených pekařů. Ale již během války a hlavně po válce postupně všechny uvedené pekárny zanikly. Jejich postupný zánik byl způsoben vznikem nových velkokapacitních pekáren, které chlebem a jiným pečivem zásobovaly v širokém okolí nově vznikající velkoobchody a samoobsluhy. Od té doby si lidé chléb už nepekli, ale jednoduše si ho přímo v obchodě kupovali. Přesto zůstala v Hluku na náměstí jedna pekárna. Byla to pekárna Jožky Šimčíka, která vydržela až do osmdesátých let proto, že se neomezovala jen na pečení chleba, ale také proto, že její dobrá technická vybavenost umožňovala lidem pečení velkého množství „hluckých svatebních vdolečků“ pro jednotlivé soukromě připravované svatby.

Tam za vedení některé zkušené kuchařky se brzy ráno zadělalo těsto, nechalo se vykynout a na stanovenou hodinu přišlo několik žen pomáhat při dělání vdolečků. Těsto se porcovalo na děličce, aby všechny vdolečky byly stejně velké. Na jednotlivé kousky těsta se dávala již předem připravená tvarohová náplň a po zabalení se vdolečky poskládaly na velké plechy. Ozdobením povidly a drobinkou na vrchní straně a pomaštěním vdolečků se přípravná práce žen ukončila. Za správné upečení pak převzal zodpovědnost již sám pekař Jožka Šimčík.

Jak se postupně vyvíjela ekonomická situace a způsob života ve společnosti, tak se měnila i úcta ke chlebu. V této souvislosti vzpomínám na své dlouhodobé pobyty v zahraničí, kde nám byl náš český chléb vzácný. Tak dobrý chléb, obzvláště takový jaký se peče u nás, v jiných zemích nedostanete. Po delším pobytu nám citelně chyběl. Dokonce jsme si ho každý týden nechávali posílat letecky do tisíce kilometrů vzdáleného zahraničí. Tolik jsme ho postrádali, tak jsme si ho vážili.

Chléb vzácný a dlouhá léta uctívaný jako „Boží dar“ byl vždy požehnán ještě před vykynutím a vložením do pece. To proto, aby dobře vykynul a dobře se upekl. A také před ukrojením prvního krajíce čerstvého chleba býval pecen podle zvyku požehnán proto, aby ho moc neubývalo. Děti byly vedeny k úctě ke chlebu tak, že byly napomínány, když chléb nešetrně odhodily. A když jim kousek chleba upadl na zem, byly vyzvány tento dar přírody zvednout a políbit.

Dnes výchova dětí k jejich citlivému zacházení s chlebem zcela vymizela. Na jedné straně jsou ve světě oblasti s velký nedostatkem základních potravin a jinde se chlebem často pohrdá a plýtvá. Někdy se dokonce zdá, že mnozí lidé žijí jen proto, aby se dobře najedli a využívají k tomu také každou příležitost. Ale přirozené přece je, že člověk musí jíst jen proto, aby mohl žít.

Zamysleme se nad otázkami: je takový postoj moderního, inteligentního a vzdělaného člověka k potravinám správný? Jak hodnotit náš postoj k přírodě, kterou na jedné straně tolik uctíváme a chráníme, aby nám chléb vypěstovat umožnila, ale na druhé straně těmito potravinami někteří plýtváme? A jak si dnes vážíme práce člověka, který v potu tváře chléb z přírody dobývá a jak ji také oceňujeme?

Je proto záslužnou činností, když se v některých místech našeho Slovácka ukázkami připomíná, jak se chleba dříve pekl. Účastníkům těchto ukázek se tak přiblíží náročnost práce pekaře, který musí časně ráno vstávat a za obtěžujícího potu zamísit a pak upéct chléb, abychom ho my měli časně ráno ke snídani. Taková ukázka proběhla v dubnu 2009 v Hluku v „Památkových domcích“ nebo také 12.6.2010 v muzeu „Na mlýně“ v nedalekém Dolním Němčí.

Díky všem, kteří organizují a bezplatně realizují takové akce, které jsou zaměřené na uctívání hodnot základních potravin a také na uznávání práce potřebné k získání těchto potravin.