Jste zde:

Hledáš-li zázraky, běž k Antoníčkovi

10.06.2010

nabádá dědeček Mořický při besedě. „Dycky sa mu věřilo a už můj dědáček říkávali, že kraji žehná, naň dohlédá a nedopustí katastrofu. A ono na tom opravdu cosi je, budu mět devadesát a katastrofu, takovů tů opravdovů, nepamatuju. A podléj Antonínka sa dycky všecko řídilo : sečéní lůk a aj dyž bylo potřeba déšča sme k něm oči upírali ...“

Foto Svatý Antonín je patron milujících, manželství, patron žen a dětí, starých a chudých lidí. Pomáhá hledat ztracené věci, léčí a ochraňuje dobytek a jeho pastýře, je pomocník v každé nouzi. Měl mimořádné řečnické nadání. Byl obdivuhodným znalcem Bible, v kázáních promlouval jak k prostým lidem, tak i k učencům. Měl však chatrné zdraví a jeho poměrně krátký život – dožil se jen 36 let – je opředen mnoha záhadami. Zemřel právě 13. června 1231.

A právě v den úmrtí, v den jeho svátku, jsou na kopci Svatého Antonína (lidově jen Antoníček) pořádány poutě, první v roce 1670, ihned po vystavění kaple. Jedna z legend říká, že kaple byla postavena na místě již existujícího pramene jako vděk za uzdravení hraběcího chlapečka, který si vodou omyl oči a vrátil se mu zrak, jiná mluví o tom, že pramen se zázračnou léčivou vodou objevili dělníci při hašení vápna asi o sto let později. Kdo ví ? .... Pravdou je, že poutní místo existuje a od nepaměti bylo hojně navštěvováno. A to i přesto, že věřícím byla účast na pouti různými prostředky znesnadňována.

Ale nechám vzpomínat dědáčka :

„Na Antoníček sme dycky rádi chodívali a málokdy sem vynechál. Chodívalo sa pěšky – né jak dneskaj autama a na motórkách – pravda, Dolněnčané a Vlčnovjané aj na vozoch. Jezdívalo to okolo našého na Dolní konec, ke Křížu, Antonínsků a Širokým polem do Žlebů a po vyšlapaných chodníkoch až na Antoníček. A dyž vyšels do Kaštanca, přes pole Foto viděls průvod ludí. Všeci byli oblečení v krojoch, dospělí aj děcka. Koně aj s vozama zajeli do lesa, rodiny posedaly do trávy a aj dyž bylo horko, všeci čekali na bohoslužbu. Bez téj to nešlo. Krásně je to vidět na obrázku Jože Úprky : ve předku celá rodina, v kroji, vzadku je vidět lipová alej s kostelem. Krásné, hlavně ti ludé ...“

„A potom – hlavně my děcka – do stánků. Blatničané prodávali víno, bzenčané kvasené oharky, střešně. Stánků bývalo moc, útrata ale malá, peněz nebylo. Ani my jako mládež, dvacetiletí okmasi, sme toho moc neměli, neměli sme ani příležitost si přivydělat. Tenkrát bylo v kraji enom zemědělství a to stačilo živit chlebem, mlékem a putrem (pozn. máslo), ale že by z toho byly nejaké peníze, to né. Ludé dělali od nevidím do nevidím, ale na půtě sa držalo. Jak došél Antoníček, tři neděle sa jezdilo : první a druhá neděla antoníčková a potom ešče na svátek Petra a Pavla. Národa tam dycky bylo, no plný vrch. A nebylo nikoho, kdo by nešél pro vodu. Tenkrát to nebylo upravené jak dnes, byla tam enom studánka, ale přesto ju žádný neobešél ...“

„No – tak to bývalo. Ludé byli tak vychovaní, tak vychovávali nás a tak sme sa snažili vychovávat vás. Dnes je ale doba jiná : došél pokrok, došla technika a ludé si myslijů, že už sů v nebi, že už nic nepotřebujů a nemajů co uctívat. Ostatní jich už nezajímá ... Ale pro mě to býl krásný kus života a krásné spomínky ...“


Úryvek z povídání dědečka Mořického

Fero