DOLŇÁCKO WEB

Všechny tyto bylinky babička sbírala koncem května, prý mají tehdy největší sílu. Neméně důležité bylo také místo sběru, mýtinka nebo mez u lesa, nebo přímo les, prostě čisté prostředí, nic nesmělo být zaprášené či jinak znečištěné. Koncem června se dosušilo „lipáčí“ - lipový květ. Sušení, to byl takový malý obřad. Jednotlivé druhy byly pečlivě rozprostřené na lískách nebo papíře na „hůře“, aby k nim mohl čerstvý vzduch. „Přímé slunko bylinkám totiž škodí“, říkavala babička., když usušené bylinky jemně mnula v prstech a podle naučeného poměru je pečlivě míchala a rozdělovala do připravených plátěných pytlíků. Takto namíchaný čaj jsme pili všichni vlastně po celý rok. V zimě, v době chřipek a nachlazení přišlo na řadu samotné lipáčí, nebo čaj šípkový, případně i mátový.

Doba pokročila, nastalo nové období – sypaných čajů ruských a čínských. A co teprve převratný objev pytlíkový čaj! Stačilo vložit pytlík do hrnku a zalét horkou vodou. Nabídka těchto čajů sice nebyla nijak obsáhlá, většinou vám u sousedů nebo známých nabídli na návštěvě tutéž značku, co jste měli doma, ale co na tom. Zato se z jednoho pytlíku dal uvařit čaj i podruhé. Najednou jsme ten zdravý babiččin čaj ani nemuseli, ani tak nevoněl a kdo by ho cedil!

Dnes se výrobci a dovozci v supermarketech doslova předhánějí s nabídkou spotřebiteli, můžeme si koupit čaje různých vůní a chutí ze všech koutů světa, přibyly specializované prodejny i do této doby neznámé čajovny. Někdy je docela složité se v té široké škále nabízených čajů nějak vyznat... Možná právě proto, nebo pro ty vzpomínky z dětství, mezi nimi hledám ten babiččin bylinkový čaj. A představte si, našla jsem ho v „Interšpáru“. V lákavé barevné krabičce s milou babičkou s drdůlkem bílých vlasů na víčku a důvěrně znýmých názvem Babiččin čaj. Měl možná jen jednu maličkou vadu. Už když jsem k němu přivoněla, okamžitě mně došlo, že s tím opravdovým čajem od mé babičky nemá vůbec nic, kromě toho názvu, společného.