DOLŇÁCKO WEB

"Moja babička, babička Pospíšková, teda mamka mojéj mamky, bývala v městečku : tam, jak má dnes kancelář tá děvčica Jana Hajkového (holubářa, no dyt víš kerého, no „u hrušek“ přeca). Tak tá dycky napékla vdolků, buchet, vánoček, vdolečků a co já vím, co ešče, měla toho plnů místnosť, plné stoly. A všecko na rozdaj. Kdo došél a zazpívál, každý dostál. Ludé byli citliví, dobrosrdeční, ti majetnější podpořili chubodných. A ti z tech chodobnějších částí, jak byl Klebetov, Drahy lebo třeba Nad kostelem, ti to koledování měli tak trochu jak obživu přes zimu. Obešli Městečko, protože to bylo zámožnější, ludé měli víc měřic a bylo tam aj hodně gruntů, teda padesát měřic a víc, pečivo usušili a měli aj na nekolik, měsíců. A tak jak naši babička, všeci napékli, čekali na koledníků a všecko rozdali – nic jím neostalo. Jáá, dnes by málokdo dokázal živit celé okolí..."

Také za mých mladých let se koledovávalo. Na Štědrý den odpoledne byl Hluk jakoby vylidněn, ale večer, to bylo koledníků ! Muzikanti chodili po dvou, po třech, vytrubovali famfáry (mnohdy i z věže), hráli koledy a my kluci jsme zpívávali před domy děvčic z krůžku. Před půlnocí – to bylo jako nepsané pravidlo – se všecky skupinky scházely na náměstí. Hospodáři - a ti co to uměli - práskali bičama, že to znělo jako silná střelba. A kdo „střelí“ víc, mladý nebo starý?

S odstupem desetiletí už ale koledování nemělo takový význam. Muzikantů i nadšených kluků ubývalo. Ale na koho nezapomenu - na Jana Nemravu, Brmba se jim přídomkem říkalo. Ten, ač už také v letech, chodili po koledě každý rok, k nám nikdy nezapomněli. Taťka nemocný, nemohli chodit, čekávali a Brmba, jejich kamarád z dechovky, ve které oba hrávávali, vždycky došli. A jak byli taťka rádi...

Koledovat chodí skupinky dodnes. Pravda, je jich jako šafránu. Zahrát před náš dům už mnoho let chodí Jura Dohnal s Mirkem Jelénkovým. Bývalo jich víc Zdena Křivák, Franta Rybnikář), ale zůstali jen dva. Doma už čekáme, vyjdeme, zazpíváme jednu či dvě koledy a jedeme směr Hradiště. Pokoledujeme něco na paneláku (to vždycky bývá ohlas !), něco před domy příbuzných a známých a zpátky. Na náměstí a na půlnoční...

Na zpívané půlnoční mše a na své hry v kostelním orchestru také nemohu nevzpomnět. Nebyl jsem nikdy žádný virtuóz či houslový umělec, ale hrát v kostele – to mě bavilo, byla to jakási změna a čest zúčastnit se. Sesedlo se nás na chóře kolem dirigenta víc jak dvacet, vícero nástrojů. Tóny se prolínaly v několika úrovních a barvách a do toho zpěv a ta slavnostní atmosféra vánoc... Připadal jsem si ještě menší než jsem byl (a já měřil jen něco kolem 160cm!). Nacvičovali jsme už od září a prvním dirigentem byli varhaník Pospíšek, jak jim všichni z okolí říkali. To byla ale ještě stará garda : na housle Joža Hrubý se synem Jendou, Jožka Bachan. Ve veliké obsadě byly dechy v čele se Štěpánem Bachanem, klarinety, tenor, baryton, pozoun a heligon : hráče jmenovat nebudu, na všechny si nevzpomínám a zapomenout na někoho nechci. No prostě byla nás plná chóra. Postupem času, vývojem politické situace a vlastně i v důsledku stáří a úmrtí některých, hrát v kostele přestalo být „in“ a začalo nás postupně ubývat. Housle se „zcvrkly“ na dva hráče, ubylo i dechů a zůstali jen ti „skalní“. Faktem ale také je, že už několik let nás zase přibývá, dnes je houslistů pět a kromě mě, samí mladí : Katka Říhova, Aničky Rybnikářová, Surá a – chlubím se – můj syn Petr.

Měnili se i dirigenti. Dirigoval také Jožka Bachan, Fanyn Malůš (u něho se tradovalo, že noty opisovali tetka při vaření oběda), Staňa Vavřínek starší i mladší. Jenda Procházka je služebně nejmladší a diriguje dodnes.

Spolu s orchestrem samozřejmě působí i chrámový sbor – jak by to bez něj mohlo tak pěkně vyznít. Prošel také řadou obměn, někteří od mladých let a vydrželi dodnes, ale netroufám si jmenovat, nepodal bych ucelený přehled...

Nejvíc vzpomínám na pátera Zíbala : ten mnohokrát při zkoušce sedávali pod chorú ve studené lavici a neváhali zmrzat. Za jejich období jsme spolu s chrámovým sborem vyjížděli i do okolí, do Ostrohu, Veselí, Vnorov. Ten měli hudbu a zpěv velice rádi...

No, a také na letošní vánoce trénujeme, já už po dvaačtyřicáté (jednou, když jsem měl zlomenou nohu, mě chlapi na chóru vynesli), už jsme měli dvakrát zkoušku. Hrajeme koledovou půlnoční mši od nivnického rodáka pana Bartka, dlouholetého kapelníka. Myslím, že ji hrajeme v historii už po třetí a předvedeme ji na Štědrý den, jak jinak než o půlnoci...

Přijďte si poslechnout, jak se nám vydaří...