DOLŇÁCKO WEB

Z pocitů jednoznačně převládá uvolnění a spokojený oddych. Spolupodílet se na organizaci takové velké slávy s sebou totiž nese nejen zajímavý pohled do zákulisí, ale také množství práce a starostí, které člověka mnohdy vedou k přání – už aby byl konec.

Atmosféra slovácké krajiny ve východních Čechách,
Kuks (foto: V. Šácha)

Téměř celé slavnosti jsem strávil na památkových domcích a věnoval se ornamentu a zvídavým návštěvníkům. Z jízdy králů jsem viděl jen malou část. Družina se teprve rozjížděla po náměstí a mračnům se zatím dařilo držet déšť na pomyslné uzdě. Teprve prostřednictvím videozáznamů a reportáží na internetu jsem nahlédl i do dalšího průběhu letošní jízdy. Bylo obdivuhodné, že ani vytrvalý déšť nevzal klukům chuť si ji pořádně užít. Nejeli jízdu králů pro návštěvníky, ale pro sebe! To vůbec není banální konstatování. Jsem totiž přesvědčený, že jenom zvyky a tradice, které se daří udržovat díky osobním prožitkům aktérů, a ne jen jako atrakci pro turisty, neztrácejí v dnešní době smysl. Pouhý zápis jízdy králů mezi dědictví UNESCO k jejímu přetrvání nepomůže. Mnohem důležitější je způsob, jakým se k tomuto zvyku budou vztahovat další generace jezdců.

Ten pocit, kdy člověk může usednout do sedla na koňský hřbet a projet se s patřičnou hrdostí ulicemi Hluku, je výsostným privilegiem hluckých mužů. Spojuje je nejenom v rámci družiny, ale také napříč generacemi a dává vzniknout unikátnímu místnímu společenství. Jsem rád, že do něj patřím, a že pocity a hrdost jezdce jízdy králů mohu i po letech sdílet.

Letošní hlucký král Přemek Polách při opravě
ornamentu na svém sklepě
(foto: V. Šácha)