14.08.2011
Dobrý den,
dovolujeme si Vás tímto požádat o zprostředkování návštěvy "domků" v Hluku a setkání s odbornicí na vázání šátků a ošetřování krojů pro tři japonské novináře a fotografy, kteří připravují o lidových tradicích na Slovácku články pro japonský časopis ku:nel (vyd. MagazineHouse) ...
Takto ta reportážní cesta – pár dnů po průvodu a hodech – začala. Samozřejmě jsme vyhověli a chtěli jsme se i pochlubit. Na pomoc jsme vzali uskupení na slovo vzatých odbornic : tetičky Lekešovu, Kotačkovu a Štefaníkovu doplnila Jarka Mitáčkova a mladá, šikovná modelka Markéta. Chtěli jsme nejen popisem, ale i ve skutečnosti ukázat, jak náročná a zároveň nádherná je práce s krojem, co všecko vyžaduje, vyjadřuje a jak důležité a nutné je umět se o kroj postarat.
Paní fotografka Megumi Seki nezahálela snad ani minutu. Obtížena řadou kamer – mimochodem žádný „digitál“, záviděli jsme „mamíyu“, legendu mezi středoformátovkama - se nestihla ani napít vody. Opakovaně bylo slyšet obdivné „Ó“, „Ó“, „Ó“, „Ó“, „Ó“, což vůbec nebylo potřeba překládat.
O ostatní překlady, odborné i obecné, z češtiny do japonštiny a naopak, se starala slečna Yoshimi Yokoyama. V Praze žije a pracuje už víc jak deset let a jednotlivé zvláštnosti českého jazyka ovládá.
Redaktorovi panu Keisuke Takazanovi jsme všichni odpovídali na fůru otázek celé tři hodiny a nakonec zbyla chvilka času a konečně došla řeč – na co jiné, že – na tradiční kimono.
Kimono, japonský kroj, nosí všichni : muži, ženy i děti, učí se o něm na školách. Liší se podle oblastí materiálem, látkami, jejich barvou a vzory. Svobodné slečny nosí rukáv dlouhý (tedy dlouhý průvěsem pod loktem a ramenem), čím mladší, tím delší. Muži nosí kimono méně často, naše slečna tlumočnice nosí lehké kimono i v Praze : ne denně, ale potřebuje ho často při své práci. Překvapilo nás, že se kimono hodně nosí i v samotném Tokiu. Třeba při svatebním obřadu dává nevěsta přednost bílým šatům, převléká „evropský“ typ, ale i kimono.
Co se zvyků týká, především menší obce a města pořádají v létě folklorní festival, obdobu našich hodů, čili zase podoba. Ale Jízdu králů v Japonsku nemají ... Ve velkém stylu ale slaví dospívající mládež své dvacetiny, práh dospělosti. A možná právě tady je s naší Jízdou králů jakési propojení ...
A tradiční japonské jídlo ? Žádné suši, jak jsme se mylně domnívali, ale novoroční OSEČI. Na Nový rok se pravidelně scházejí celé rodiny, slaví sedm dní a aby hostitelka nemusela pracovat, připraví jídlo dopředu. Je to hodně složité, pracné, dlouho to trvá, jídlo sladké i slané, maso, krevety, vejce ... To bychom mohli u nás zavést ! Naše slečna překladatelka, jen tak „mimochodem“, prohlásila, že i ona letos hostila : šedesát strávníků a 30 druhy jídla.
Myslíme, že to bylo oboustranně pěkné odpoledne a milé setkání. Dojmů bylo plno, za případné gramatické či jiné nesrovnalosti se omlouváme. Máme slíbené materiály a fotky aparátem „mamíya“ a povolení k jejich zveřejnění.
Už se sami těšíme ...
Více fotek naleznete ve fotogalerii.
Lejdy a Fero