Jste zde:

Proměny na horizontu

14.12.2009

Jako dítě školou povinné jsem si zimní radovánky užíval na kopci Nemravci a když se sešlo víc lidí s lyžemi, tak jsme vyrazili do Sádků, kde jsme si společně ušlapali terén a jezdili slalom mezi trnkama...

Letní hrátky na indiány jsem tam už nezažil, na to vzpomínají spíš naši rodiče, ale v létě jsem si tam vždycky všiml, že na horizontu nad trnkovým porostem je růžovo-červená půda. Ta mě inspirovala k přemítání o dávném lidském osídlení. V dějepise jsme se totiž učili, že na místech starých osídlení je růžová až červená půda. V důsledku různých požářišť, vypalovacích pecí apod. Nikdy jsem nechápal, obzvlášť za letního vedra, proč byli tady na kopci bez vody a neměli hradiště radši někde níž u potoka Okluky. Místem kde jsem takový výlet zakončil, ale byla Husí hora. Bylo to pro mě jen pár kroků na jihovýchod, ale obrovský skok v čase. Každým krokem jsem se loučil se starými Slovany či Kelty a jejich hradištěm se skvělým rozhledem na všechny světové strany a dostával se o pár milionů let zpět.

Foto

Fukoid ze soukromé sbírky

Díky prastarým obtiskům rostlin v kamenech jsem se ocitl kdesi mezi dinosaury, plavuněmi a přesličkami. Najednou jsem měl strach, že mě v pařátech odnese nějaký ten létající Microraptor nebo Pterosaurus a rychle jsem se běžel skrýt na břeh moře do lesa mezi plavuně a přesličky, které představovaly akáty a šeříky u sochy panenky Marie. Pod jejich ochranou jsem se už cítil bezpečně a bylo to vítané místo na odpočinek. Vždycky jsem byl zvědavý, jestli socha panenky Marie ještě stojí, už stojí nebo je pořád na opravě, ale už jsem se neodvratně těšil na procházku po mořském dnu a jeho průzkum. Do té spousty kamenů, které se bělaly na černé půdě. Pravý ráj to pro dobrodružnou duši. Byla zábava je navzájem o sebe rozbíjet a sledovat, že jeden je uvnitř skoro černý, jiné jsou světlé šedé nebo až nažloutlé, občas se objevila i nějaká křemenná žíla. Ale hlavním hnacím impulsem k této zábavě byly samozřejmě kresby rostlin v kamenech, které připomínaly časy, kdy se tady rozlévalo druhohorní moře.

Foto

Nános letošních povodní
v blízkosti Púchovských slínů

Po přečtení odborné publikace Geologické poměry širšího okolí Hluku (Miroslav Plička, 1955), dostalo hned všechno jasnější obrysy. Obtisky rostlin jsou stopy po fosilních organismech, které jsou vyplněné tmavěji zbarvenou horninou. Vyskytují se ve vápencích a slínovcích a odborně se nazývají fukoidy. A vzhledem k jejich stáří možná i pocítily přítomnost dinosaurů. Taky vzaly za své představy o osídlení kvůli růžové půdě. Jedná se totiž o geologickou vrstvu púchovské slíny, které tvoří obal hluckých vrstev a jejichž typickou ukázku najdete úplně dole pod Husí horou na březích potoka Okluky, označenou informační tabulí. Chtělo by se říct podle erodovaného svahu, starých stromů a křivolakého potůčku, že se nachází v krásném koutku divočiny, kdyby okolí nezdobilo pár vozíků odpadků. "Púchovské slíny jsou růžové a cihlově červené a obyvatelé Hluku je používali na líčení podrovnávky domů" (Plička, 1955). Takže oblast Sádků je geologický předěl. K jihovýchodu z tohoto místa směřuje jednotka bělokarpatská a na sever jednotka račanská.

Okolí potoka Okluky zvané Lůžka je tvořeno různými naplaveninami tzv. aluviem, tedy úrodnou půdou, z které se, bohužel, raduje pár posledních držitelů záhumenek. Samotná Husí hora, ale i ta část Ostrožského pole k „Sádkům“ a Dílce jsou tvořeny hluckými vrstvami jednotky bělokarpatské. Těmto vrstvám se říká „hlucká křída“, protože stářím odpovídají spodní křídě (před 65 – 95 miliony let) a jsou tvořeny světlými, písčitými vápenci s drobnými rozvětvenými fukoidy (chondrity), lavicovitými slínovci, slínitými vápenci a šedými, černošedými slínitými jílovci. Zvětráváním vápenitého materiálu, vznikají velmi tmavé půdy, jaké lze vidět právě na Husí hoře.

Foto

Púchovské slíny

Výjimečnost hluckých vrstev spočívá právě v druhohorním stáří. Ne, že by takové místa neexistovaly, ale jen málokde v rámci Moravy se vyskytují tak na povrchu jako na Husí hoře. Většinou jsou v hloubce, překryty třetihorními a čtvrtohorními sedimenty. Z tohoto důvodu je odkryv na východním svahu označen informační tabulí PP Pod Husí horou a místo je doporučeno ke studijním účelům pro snadnou dostupnost hluckých vrstev.

Svým geologickým složením a expozicí se jedná o prvotřídní lokalitu pro pěstování vinné révy, srovnatelnou svojí kvalitou jen s několika vinicemi s podobným geologickým profilem v pásmu Bílých Karpat v linii Blatnice – Sudoměřice. "Od hranice Lipov – Blatnice – Ostrožská Lhota – Míkovice na západ se mění kopcovitá krajina Karpat v území s plochými vyvýšeninami Vídeňské pánve, silně kryté písky, štěrky, spraší a hlínami " (Plička, 1955). Jediným geologicky zajímavým útvarem za touto linií, který snese srovnání s Husí horou je Pálava, tvořena taktéž druhohorními vápenci. Tedy z pohledu vinohradnictví by bylo vhodnější spíš říct, že Husí hora se může směle srovnávat s vyhlášenou Pálavou.

Foto

Výchoz hluckých vrstev na úpatí Husí hory

Foto

Detail fukoidu

Foto

Púchovské slíny

Foto

Místo geologického přechodu nad Hlukem

Foto

Sběrač nad Sádkama

Jaroslav Prajza