Housle...

25.11.2009

Dvě ozvučné desky, spojené luby... Krk... Hmatník a struny... Ve své jednoduchosti jsou dokonalé a jejich konstrukce se od dob italských mistrů nezměnila. Jsou vskutku královským nástrojem... A - mají i duši ?

Vše zaznamenává pokrok - před houslemi ale jako by se čas po čtyři sta let zastavil, praví znalec. Jistě, princip kmitajících strun byl znám už dávno. První nástroje prý pocházely z Asie, držely se mezi koleny a jakási „rezonanční skříňka“ zvuk zesilovala. A na její schopnosti vzduch rozechvívat, přenášet a „zabarvovat“ závisí i kvalita nástroje. Vlastně nejenom na tom : záleží i na jejím tvaru, materiálu, kvalitě dřeva, na kvalitě strun, hmatníku, smyčci a řemeslném provedení, záleží na citu mistra houslaře... A duši mají. Skutečnou i tu citovou ...

Foto Trvalo dlouho, než housle dostaly dnešní podobu. Zmizely pražce z hmatníku, ustálil se počet strun, změnil tvar : „skříňku“ držel hráč pod bradou, aby snáz mohl prsty tvořit tón... Andrea Amati je nazýván otcem houslí, s vrcholem houslařského umění je spojován Antonio Stradivari, žák Amatiho vnuka : jeho nástroje patří dosud k nejvyhledávanějším.

Vývojem prošel i smyčec a vývojem jsem prošel i já coby houslista ...

František dostane tatranku, on jede do Hradišťa“, říkali mamka, když mě třikrát týdně „vypravovali“ coby muzikantského eléva do hudebky. Nejezdil jsem tam sám, bylo nás víc, tolik, že jsme zaplnili celý kryt motoru starého autobusu RTO. A dostal jsem nejenom tatranku, ale i korunu na útratu. Ta mě stabilně přinášela jeden problém. Už od mala (a platí to dodnes) jsem měl rád velké tyčinky, takové ty se solí a kmínem. Pekli je v Hradišti naproti Tesařa a byly výborné. Jedna stála 15 haléřů : za kačku bylo šest málo a na sedm chyběl pětihaléř. Nevadilo to jedenkrát za čtvrtletí. Tehdy jsme mívali koncert a na útratu jsem dostával víc, koruny tři. To proto, že jsem se vracel až v noci a musel jsem víc investovat do jídla. Kousek salámu a kabanos byly v kurzu : jednak to byly pochutiny které jsme doma nemívali a jednak za malý peníz poměrně velký kus ...

Mým třídním byl pan učitel Chmelař, tedy soudruh učitel, i když nikdy v žádné straně nebyl. Byl hodný, uznalý a vychoval řadu výborných muzikantů, klarineťáků i houslistů. Dbal na vzorně ostříhané nehty a držení loktů ve správné poloze, aby tělo nebolelo. A „prstečky jak kladívečka“ říkával. A kolikrát – když viděl odrané klučičí prsty se špínou za okousanými nehty – také říkal : „Františku, tys určitě doma nemohl cvičit, musels pracovat na poli, pocvič si v hodině“. A psal nebo opisoval noty a party a já musel za jeho přítomnosti cvičit stupnice a etudy. Měl dceru Marušku, hrála na klavír a s ní jsme společně nacvičovali na besídky či koncerty. Dnes je z ní určitě klavíristka, byla schopná, odpovědná a velice dobře ji pamatuji ...

Začátky byly docela složité, namáhavé a polohy těla nepřirozené : prsty a ruce bolely nejen v hudebce, ale i doma při každodenním cvičení. A od toho byla odvozena i „chuť“ navštěvovat okresní město - a vlastně i tatranka jako pamlsek. Odměnou byly první housle, půlky, které mě naši koupili. Pěkné bylo hrát jednoduché lidové písničky ze Studánky : na první straně byla „Andulko šafářova“, „Holka modrooká“, „Já jsem z Kutné Hory koudelníkův syn“... Dodnes je mám doma, hrát se na ně ale nedá, protože se časem rozklížily a opravit je nestojí zato, říkal mistr houslař.

Později, když jsem se naučil housle držet, klást „prstečky“ na struny a tahat smyčcem, dostal jsem housle nové, tedy pro mě nové. Naši dědáček jich vyměnili cigánovi za hubertus (rozuměj kabát). Byly pěkné, takové tmavé s hodně vyklenutou horní deskou. To už jsem ale hrával v orchestru. Pod vedením pana učitele Křiváka jsme v uherskohradišťské synagoze (dnes je tam knihovna BBB) cvičili a hráli to, co se už dalo i trochu poslouchat, ne jen etudy a opusy z Micky a Ševčíka (hudební pedagogové). Hra už nebyla tak suchá a myslím, že nás to i víc bavilo. Chodilo nás tam snad čtyřicet, z různých oborů a hráli jsme melodie jak klasické, tak i budovatelské ...

Byla to krásná školní léta, i přes tu dřinu a odříkání, jak jsem to tenkrát chápal. A za ten drobný podfuk od mamky – tatranku dostal také bratr, i když do hudebky nejel – jsem vděčný : přivedl mě k cimbálovce a folkloru, které mám pořád rád ...

Fero