Slovácká globalizace

01.08.2010

Globalizací se označuje proces propojování různorodých částí do jednoho celku. Jeho doprovodným jevem bývá obvykle zjednodušení – uniformita. Následující úvaha je o tom, že podobné projevy můžeme pozorovat i v současném pojetí tradiční kultury na Slovácku.

V Uherském Ostrohu se každoročně začátkem léta konává zajímavá folklorní akce Galuškovo Slovácko. Letos mě oslovila její organizátora paní Věra Hendrychová, abych jim namaloval žudro, které bude při představení použito jako kulisa. V předvečer akce, zatímco jsem na nádvoří ostrožského zámku dokončoval malování, scházeli se u pódia chlapi z místního mužského sboru. Čekali, až začne generálka a čas si krátili docela vtipným „kibicováním“ u mých ornamentů. Došla řeč také na kroje a jeden z chlapů si posteskl, že když si nechával vyšívat košili, nemohl nikde sehnat žádnou pořádnou předlohu motivů. Prý dokonce i ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti a v krojové dílně v Uherském Ostrohu mají tak malý vzorník, že výšivky na nových krojových košilích se jednoduše kopírují a kroj pak vypadá skoro jako uniforma. Vzpomněl jsem si, že na stejný problém upozorňovala na jednom semináři o krojích paní Jana Smutná z Tradic Slovácka v Blatničce.

Poslední dobou si začínám stále více uvědomovat, že problém uniformity není problém jenom krojů. Když se v Hluku dokončovaly stavební práce na nových domcích zdejšího muzea, začala být aktuální otázka, jak by mělo vypadat jejich průčelí. Navrhnul jsem barevně poměrně pestrou kombinaci, která zvedla vlnu diskuze. Nejčastější protiargument zněl, že mnohem jednodušší návrh kombinace bílé stěny s modrou obrovnávkou je přece typicky slovácký, tak proč jej nepoužít i v Hluku. Ano, je to pravda. Tato kombinace byla skutečně rozšířená téměř všude na Slovácku, ale jenom málokterá dědina byla výhradně bílo-modrá. Stačí se podívat na historické fotografie a člověk brzy zjistí, že pověstná malebnost slováckých dědin nebyla dána ani tak bohatými malbami ornamentů, ale spíše barevností omítek na průčelí domů. V současné době vzniká nemalé množství nových muzeí, stylových rekreačních areálů a jiných objektů, které chtějí mít punc typického Slovácka, a proto téměř jednotně líčí vnější stěny na bílo a malují modré obrovnávky. Obraz Slovácka se tak stává podobně jako některé kroje uniformní.

Ve skutečnosti však nejde jen o barvu obrovnávky nebo o to, jestli má být na výšivce takový nebo makový motiv. Problém podle mě spočívá v tom, že naše vnímání světa okolo se stále zjednodušuje. Pochopitelně, vždyť přece času není nazbyt. Nejen na ornament, výšivky či obrovnávky, ale ani sami na sebe nemíváme čas. Čím dál víc přestáváme vnímat nenápadnou krásu, malé radosti, rytmus vlastních kroků i dechu a život se jaksi vyprazdňuje. V rychlosti obvykle ztrácíme schopnost vnímat detaily, připadají nám nepodstatné. Zpoza volantu auta se krajina mění v rozmazaný pás a obraz v barevnou čmáranici. Jestli má tradiční kultura v dnešním moderním světě nějaký smysl, tak možná ten, že právě svojí pestrostí a různorodostí, nás může přivést ke klidnějšímu a trpělivějšímu vnímání světa, k větší citlivosti a otevřenosti. Pokud se ovšem nejedná o komerčně-masové pojetí folkloru, jehož smyslem je pouze hmotný zisk.

Tak trochu don Quijotovským pokusem o záchranu pestrosti a nekomerčnosti tradiční kultury je i projekt Hlucká výšivka. Bližší informace o něm najdete v následujícím článku.

Ladis